Pokoj v duši

Můj příběh

Pokoj v duši

Kdo jsem?

Objevila jsem cestu osobního a duchovního rozvoje, která mi pomáhá jako osobnosti růst a žít lepší život než včera.

Žiju v partnerském vztahu, ve kterém můžu být sama sebou a kde mám prostor bez výčitek dělat, co mě baví a nedělat, co mě nebaví nebo se mi zrovna dělat nechce.

Jsem na cestě sebelásky a přijetí. Přijetí sebe, přijetí toho, co je. 

Inspiruju a tvořím.

Ale asi nikdy bych nenabrala ten správný směr nebýt mých životních držkopádů…

Jak můj příběh začal?

Od malička jsem byla ta hodná holčička, která má ve škole pěkné známky, nezlobí a neodmlouvá. 

Jako větší holka jsem pak skoro dvanáct let žila více méně v toxickém vztahu, ve kterém jsem postupně úplně zašlapala svoje sebevědomí a radost do života. To všechno se samozřejmě projevilo i na těle.

Pohled do zrcadla byl pro mě utrpení, protože jsem byla oplácaná a nepřipadala si vůbec hezká. A když jsem si na sebe oblíkala kalhoty čím dál větších velikostí, nenáviděla jsem svůj život ještě víc.

Srovnávala jsem se s krásnýma holkama. Všechny byly hezčí, hubenější, chytřejší… Zkrátka lepší než já.

Ve svých dvaceti a něco letech už jsem byla tak citově vyprahlá a připadala si tak k ničemu, že jsem si přála rakovinu, která by mě z toho všeho vysvobodila. (Jo, fakt). Měla jsem dojem, že by se tím všechno nebo ASPOŇ NĚCO vyřešilo. Excelovala jsem v roli oběti.

V dalším vztahu jsem byla odmítaná a nemilovaná. A pak v dalším to stejné… A znovu. A znovu… To vše prokládané samotou a touhou po svém boku někoho mít… 

Jak to bylo dál...

Když už se mi ten samý příběh stal poněkolikáté, uviděla jsem ty stále se opakující vzorce. A kam mě to vždycky dovedlo? K mému sebevědomí. Které tam jaksi někde pokašlávalo v koutě. A já? Pořád v roli oběti. 

Jako bonus mi byla diagnostikovaná endometrioza a začalo mi pískat v uších

Na mojí cestě mi pomohly (a stále pomáhají) různé terapie. Od všemožných metod práce s energií přes kurzy sebelásky a léčení vnitřního dítěte, až po pobyt ve tmě a tak dále. 

Došla jsem k tomu, že je potřeba odpuštění, pokora a vědomí, že lidé nám do života chodí jako učitelé a svět venku je pouze zrcadlem našeho nitra.

Ale kde začít? 

Jak udělat ten první krok do nejistoty a do neznáma?

Zvládnu být single?

Jaké terapie zkusit?

A závěr?

Vím, že ta cesta do současného stavu bytí by byla mnohem složitější bez pomoci, která ke mně v různých podobách přicházela.

A tak jsem se rozhodla, že otevřu dveře do mojí pevnosti Boyard a budu sdílet své zkušenosti s nízkým sebevědomím, se strachem ze samoty nebo s tím, jak poznat bludný kruh stále se opakujících neúspěšných vztahů. 

No a dál? Když se člověk už jednou rozhodne vstoupit na cestu poznání, tak nejen, že jeho vědomí roste, ale něco uvnitř ho nutí zajímat se i o svět kolem sebe. A tak ode mě možná občas uvidíš i nahlédnutí do jiných témat. Ono totiž všechno souvisí se vším… 🙂 

Pokoj v duši