Právě jsem dokončila vejšku. Úleva a onen spadnutý kámen ze srdce se ale konaly jen na chviličku. Na pobytí totiž přišla depka. Proč? Vůbec nevim, co teď budu dělat… A ze skříní začínají vypadávat kostlivci, který jsem tam kvůli psaní diplomky úspěšně schovala…
Kam jsem se (ne)dostala
Ve čtvrťáku na střední jsem se hlásila na DAMU. Od mala jsem chtěla být herečka. No, nevyšlo to. Bolelo to. Věděla jsem, že jsem podcenila přípravu. Ale pozdě bycha honiti…
Taky mě bavila psychologie. Pro velký počet uchazečů jsem ale taky měla smůlu. Už jsem si myslela, že se na rok půjdu uklidit na jazykovku, ale na poslední chvíli jsem se dostala na cestovní ruch do Jihlavy, kde jsem prožila jedno z nejhezčích období v mým životě.
Po prvním semestru magisterskýho studia na zemědělce v Praze jsem si dovolila půl roku volna, a pak jsem přesedlala na školu do Brna, kde jsem bydlela. Bylo to jednodušší…
Brno
Časy navazujícího magisterskýho studia v Brně byl pro mě jeden velkej kolotoč. Jednou nahoře, jednou dole. Ale hlavně to byla hodně rychlá jízda. Měla jsem plný úvazek v práci (klasika 8,5 hodiny denně) a v podstatě veškerou dovolenou a přesčasy jsem si vybírala na školu. A do toho všeho ještě divadlo…
Zkouškový období jsem vždycky nějak (i když už nevím jak) dala. Texty do divadla jsem se taky nějak naučila. Divadlo a lidi v něm mě drželi, abych se nezbláznila a měla aspoň nějakou radost v celým tom krysím závodu.
První rok se ještě dal zvládnout, ale pak přišla diplomka. Do už tak napnutýho rozvrhu ještě tohle. Jela jsem na autopilota. Věděla jsem, že to prostě nějak musim zvládnout, a pak už budu mít klid a titul v kapse.
Co maj všichni s tim titulem?
Titul. Něco, po čem jsem prahla už od školky. Ani nevim proč. Mít vejšku byl můj cíl odjakživa. No, to je vlastně otázka, jestli to byl můj cíl. Asi jsem tak nějak převzala od rodiny, že s titulem dál dojdu, budu mít v životě lepší příležitosti a taky dobrý peníze, který jsem doteď teda rozhodně neměla…
Něco na tom možná bude, ale opírat svoje štěstí a úspěch o to, jestli mám nebo nemám vejšku není zrovna dobrá životní strategie…
Co předcházelo pádu?
Během psaní diplomky jsem začala hodně kouřit. Tenkrát frčely „práskací“ cigarety. Já měla ráda borůvkový. Bylo mi jedno, že ta kulička v sobě měla něco jako leštidlo na okna (taky je pak zakázali). Chvilka na cigáru – to byla chvilka, kdy se nepsala diplomka a zahnal se stres.
Ruku v ruce se stresem, nedostatkem peněz a s pomalu, ale jistě se rozpadajícím vztahem, jsem řešila ještě svoji postavu. Byla jsem oplácaná. Necítila jsem se dobře. Měla jsem asi o 10 kg víc, než bych mít měla a snažila jsem se to „nějak“ shodit. Jenže můj životní styl fakt nenahrával tomu, že by se to mohlo změnit k lepšímu.
Neměla jsem ani vidinu toho, že si po tom všem pojedu odpočinout na nějakou fajn dovolenou, protože prachy prostě nebyly a dovolená v práci téměř vyčerpaná.
Když si to shrnu:
- Práce
- Stres
- Kouření
- Nevýživný jídlo
- Málo spánku
- Celkově špatná životospráva
- Konto zející prázdnotou
- Rozpadající se vztah
Výsledek: Nenávidim sebe a svůj život.
A najednou nebylo nic
Udělala jsem státnice. Zázrak. Najednou jsem se nemusela učit do školy, nemusela jsem psát diplomku. Divadlo na prázdniny skončilo. Jediný, co mi zůstalo, byla práce a “vztah”.
Můj dvacetiletej cíl byl splněn. Místo pocitu úlevy se ale dostavil zvláštní pocit prázdnoty. Co teď?
Poslední roky jsem žila v takovým stresu a napětí… To teď rázem skončilo. Nevim, co mám dělat!?
Najednou jsem měla hodně času na přemejšlení. A to přemejšlení v mým případě nepřineslo nic dobrýho. Problémy ve vztahu se najednou dostaly do popředí. Můj odraz v zrcadle už taky nechtěl jen tak odbýt. Jenže já nějak neměla sílu to řešit.
Několik víkendů jsem jen ležela na gauči a tupě zírala do stropu.
Nevěděla jsem, jak si pomoct. Nikdo to nevěděl.
Párkrát jsem se sbalila, že pojedu někam na vejlet, ale neměla jsem sílu obout si boty a překročit práh bytu.
Jak se to změnilo
Jednoho dne jsem se na sebe prostě naštvala. Začala jsem se upínat k maličkostem, který mi dělaly radost.
Bylo léto, takže sluníčko, akce… Snažila jsem se být vděčná za to, že se nemusim učit něco, co mě nebaví.
Asi jsem se tak nějak ponořila do proudu života a doufala, že mě někam donese. Dala jsem mu zkrátka slepou důvěru, že to nějak dopadne.
A dopadlo.
Na podzim se objevil někdo, kdo mi ukázal, že nebudu sama. Že o mě pořád je zájem. Došlo k ukončení vztahu, ve kterém jsem už nedokázala být šťastná a kde už nebyla snaha ani jedné strany něco změnit.
Ten někdo nebyl důvodem ukončení vztahu. Ale zmáčknul katapultovací tlačítko, abych z hořícího letadla vyskočila dřív, než úplně vyhasnu.
Od tý doby se začalo všechno měnit.
Byla jsem volná a mohla jsem roztáhnout křídla, který byly celou dobu zmuchlaný a slepený někde vzadu. Puštěním nefunkčního vztahu se mě začaly pouštět i kila navíc, který byly jen zástupcem toho, že jsem navíc držela něco, co už do mýho života nepatřilo.
Všechno se zkrátka dalo do pohybu 😉
Inspirace pro tebe: DŮVĚŘUJ ŽIVOTU
- Povol kontrolu a užívej si každého dne. Každé jednotlivosti.
- Projevuj vděk za to, že máš co jíst, kde spát, že svítí slunce, že prší, …
- Pusť všechno, co už ti neslouží. Aby mohlo přijít nové, něco staré musí odejít.
- Zůstávej v otázkách, ale nechtěj hned řešení.
- Buď trpělivá.
Mojí vášní je práce s vnitřním prostorem.
Baví mě inspirovat ženy v jejich vnitřním posunu k lepšímu a spokojenějšímu životu,
ve kterém se nemusí bát vykročit směrem do neznáma a být samy sebou.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.