Povím vám svůj příběh, jak jsem u tehdejšího přítele zažila první nevěru.
Teď, po těch xx letech, si říkám, že už to snad není ani pravda… (mluvim jako babka na lavičce pod stromem 😀 ) Tu scénu si pamatuju úplně přesně. Bylo to jako ve filmu…
Za sedmero horami žil byl…
Říkejme mu eN. Chodili jsme spolu pár měsíců. Ještě to nebyl ani rok. Protože jsme byli v prváku na střední, bylo zvykem chodit i do tanečních. On občas přišel, občas ne. Nebavilo ho to a hrál hokej, takže jezdil s týmem na zápasy ven.
V určitou dobu jsem začala vnímat, že je něco jinak…
Jednoho dne mi ukazoval nějaký fotky na mobilu. A najednou mezi těma fotkama byla i fotka jakési slečny. Zeptala jsem se ho, kdo to je. Odpověděl, že Iveta (jo, jmenovala se stejně jako já). Věděla jsem, že je to jeho bývalá. Krasobruslařka. Řekl, že to nic neznamená a odešel do sprchy.
Tak nějak jsem se asi potřebovala přesvědčit, že to opravdu nic neznamená a vlezla jsem mu do telefonu. (Tenkrát ještě nebyly složitý uzamykací kódy).
Otevřela jsem zprávy a jeho konverzaci s ní.
Ona mu něco napsala a poslala svoji fotku.
Pak nějakej text, bla bla…
Ale nejvíc se mnou zarezonovala zpráva, kterou poslal on jí:
„Lásko, nikdy se tě nevzdám“
Aha, takže tohle nic neznamená?! Okamžitě jsem s tim telefonem praštila, čapla bundu, nazula boty a práskla s dveřma.
On vyběhl na chodbu a zastavil mě na schodech. „Co je? Co se děje?“
„Lásko, nikdy se tě nevzdám?“ zopakovala jsem tuhle nezapomenutelnou větu.
Z jeho výrazu bylo jasno: VINEN.
Nechtěla jsem slyšet žádnou vomáčku okolo. Šla jsem rázným krokem celá v ohni pryč a běžela za kamarádkou jí to ještě za tepla celý vylíčit.
Jak se to celý vyvinulo…
Zajímavej byl vývoj mých pocitů. Nejdřív jsem byla FAKT NAŠTVANÁ. Celá rozlícená jsem kamarádce s rozmáchajícíma se rukama a párou od nosu řikala, že tohle si teda za triko nedá!
A pak přišla další fáze. Fakt HODNĚ VELKÁ BOLEST na srdci a pláč.
Byla jsem zamilovaná. Byl to můj první kluk se vším všudy. Navíc jsme spolu měli tancovat na věnečku v tanečních… Co se to děje?
Brečela jsem hrozně moc a pořád.
Po pár dnech jsme se viděli.
Chtěl si dát pauzu a já udělala tu nejpotupnější věc v životě.
Začala jsem s pláčem žadonit, ať se vrátí.
A tady se mu povedl majstrštych.
Vytušil, že mu narůstaj křídla a v podstatě to celý obrátil proti mně.
Najednou to vlastně byla moje chyba, protože jsem mu vlezla do telefonu a nevěřila jsem mu. Vysypala jsem si popel na hlavu a on se teda uvolil, že to zkusíme dál…
Myslim, že od tý chvíle mě měl v hrsti.
Brouk v hlavě
Usmířili jsme se. Ale něco tam pořád nesedělo. Stejně jsem v hloubi duše pořád cítila zradu a bolest. Celá pravda pořád nebyla řečená. A tak se to samozřejmě ještě vytáhlo.
Neměla jsem se mu hrabat v mobilu.
A já jsem se chovala/nechovala nějak… a tak dále…
Očividně lhal. Nejen, že si protiřečil ve výpovědích (to je jak v nějaký kriminálce), ale já to PROSTĚ VĚDĚLA.
Pak ho jednou jeho kamarád nešťastně prokecnul. Řekl mi, že můj přítel za holkou z mobilu několikrát byl. Tím se mi jen potvrdilo, co jsem intuitivně věděla už dávno.
Ale víte co je nejhorší? Že jsem ho rovnou neposlala do vyvítekam.
Ne, vlastně je ještě něco horšího – chvilku jsem si fakt myslela, že je to vážně celý moje vina. Jakoby ON byl snad nesvéprávnej nebo co.
Už to ale bylo tak nějak zahraný a my spolu pokračovali dál. Asi tušíš, že to byla možná sice první, ale ne poslední nevěra…
Prsatá spolužačka a jiné oné
Tahle holka byla celkem moje kamarádka. Nebo aspoň tak jsem ji do určitý doby brala. Měla prsa tak velikosti E a myslim, že všichni kluci toužili je aspoň jednou v životě vidět. A několika z nich se to i podařilo. Včetně mého boyfrienda.
Dle výpovědi obžalovaného:
„Nalákala mě k sobě domů pod podmínkou doučování. Pak se vytasila s mnou slíbenou masáží.
Když jsem ji ZCELA KAMARÁDSKY (tak určitě) masíroval záda, otočila se a já pokračoval.“ Ta dááá.
Takhle sofistikovaně si honila ego a sebevědomí u více kluků. Sama byla ve vztahu a pro vyvolání žárlivosti u jejího protějšku mu svůj zážitek s eN prozradila. Vtipný bylo, že eN se přišel radši sám přiznat, protože její protějšek byl můj kamarád a eN se bál, abych se to nedozvěděla od něj jako od prvního.
A CO JÁ NA TO?
V podstatě jsem ho pochválila, že se přiznal a zase ho neposlala do vyvítekam. Uměl to se mnou…
Ale celej tenhle zážitek ještě víc podkopal moji důvěru.
Přestala jsem věřit jemu, přestala jsem věřit jí a ještě víc jsem nevěřila sobě.
Několik let jsem pak měla mindrák, že mám malý prsa. Bojovala jsem s tim už dřív, ale tenhle zážitek to zmultinásobil.
Nebudu tu psát výčet dalších spolužaček a “kamarádek”, se kterýma něco víc či míň proběhlo. Abych byla fér, taky mi uklouzly nohy. Zoufalí lidé, zoufalé činy…
Možná byl ten kluk taky jen zoufalej. Nebo zkrátka následoval svoje lovecký pudy. To je úplně jedno. Tak se naše duše prostě dohodly. Tečka. Nemá smysl se rejpat v minulosti a hledat viníka. Důležitý je, co si z toho vezmeme do života. Já jsem za to všechno vděčná. Děkuju za tu zkušenost a odpouštím sobě i jim všem.
Trvalo mi ještě dlouhých 10 let, než jsem ho opustila. A dalších několik let, než jsem si uvědomila, jak moc jsem v sobě udusila jedno téma: SEBELÁSKA.
Možná si říkáš, že to jsou úsměvný zážitky ze střední. Ale už dítě v prenatálním období rozpoznává, co se mu děje. Jestli ho rodiče chtějí nebo nechtějí, jestli je přijímaný jako holčička nebo odmítaný jako kluk… A podle toho se začíná přizpůsobovat. Chce být milované. Stejně jako středoškolák, vysokoškolák, máma, táta, babička, děda. Jako každý v každém věku, stavu a povolání… No a občas je to o ten kousek lásky trochu boj.
INSPIRACE PRO TEBE, CO DĚLAT V PŘÍPADĚ NEVĚRY
- Poslouchej svůj vnitřní hlas
- Nenech se odbýt
- Neboj se nesouhlasit
- Řekni svůj názor
- Zachovej si svoji důstojnost.
- Promluvte si, proč to vzniklo (nikdy není chyba jen na jedné straně…)
- Něco toho druhého naštvalo? Něco mu chybí? Chce žít jinak?
V afektu a bolesti se člověk na celou situaci nedokáže podívat z nadhledu.
Proto je fajn nedělat v tomhle stavu závěry.
- Dýchej
- Dovol si říct o čas na rozmyšlenou - “Teď se o tom nedokážu bavit.”
- Dovol si čas na introspekci
- Pokládej si otázky
- Co mi tahle situace říká o mě?
- Opravdu mám zapotřebí se trápit?
- Chci si nevěru nechat líbit?
- Vážím si sebe dostatečně?
- Jaké bylo moje chování, že se to přihodilo?
- Jak jsem na tom s láskou k sobě?
- Pusť ven všechny emoce. Slzy, vztek, křik - to všechno si klidně dovol, abys dostala to napětí z těla pryč.
OPAKUJI: Nikdy není chyba jen na jedné straně!
Někdy je hodně těžké odpustit a třeba i nechat svůj protějšek jít, protože každý zkrátka chcete něco jiného. Ale druhého člověka nevlastníme. A každý sám jsme zodpovědný za své štěstí.
Je bláhové myslet si, že někdo jiný nás musí udělat šťastným. Kdepak. To zároveň znamená, že nás nemusí dělat nešťastným. A jestli něco takového dopustíme, je jen naše zodpovědnost.
Možná to teď nechceš slyšet. To nevadí. Chvilku si v tom rozervaným stavu klidně pobuď, ale nezůstávej v něm moc dlouho 😉
Jednou napíšu článek o roli oběti.
Zatím se měj krásně.
Ivet
Mojí vášní je práce s vnitřním prostorem.
Baví mě inspirovat ženy v jejich vnitřním posunu k lepšímu a spokojenějšímu životu,
ve kterém se nemusí bát vykročit směrem do neznáma a být samy sebou.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.